Zvažujete, zda zvolit přírodní nebo tvrdý elox? Nemáte s touto povrchovou úpravou zkušenosti a zajímá Vás, jak samotný proces probíhá? V tomto článku Vám ve stručnosti představíme průběh elektrolytické oxidace a základní rozdíly mezi přírodním a tvrdým eloxem.
Anodická, neboli elektrolytická oxidace, zkráceně elox, je v podstatě řízená koroze hliníku. V rámci předúpravy dojde k odstranění přirozené vrstvy oxidu hlinitého, která se díky vysoké reaktivitě hliníku na vzduchu vytváří sama a nahradí se řízeně vytvořenou, větší a odolnější vrstvou, která poskytuje silnou ochranu vůči okolnímu prostředí a brání tak hloubkové korozi materiálu.
Proces probíhá tak, že se díl ponoří do lázně s kyselinou, která zlepšuje vodivost. Díl má v tomto případě funkci anody a jako katody zde působí lišty, které jsou umístěné po bocích lázně. Za použití elektrického proudu v tomto prostředí začne povrch hliníkového dílu oxidovat a současně v lázni začínají narůstat ionty hydroxidu – dochází totiž k redukci vodíku, který odchází ve formě bublinek. Interakcí mezi kationty hliníku a anionty hydroxidu začíná vznikat vrstva hydroxidu hlinitého, která postupně zabraňuje průchodu elektrického proudu. Pod vlivem rostoucího elektrického odporu dochází k ohřevu anodizovaného hliníku, tím se vrstva dehydratuje a mění na výslednou vrstvu oxidu hlinitého, která chrání materiál před jeho další oxidací.
Vrstva eloxu má pórovitý povrch, protože oxid hlinitý je tvořen natěsno uspořádanými hexagonálními buňkami, z nichž každá má ve svém středu pór. Z toho důvodu musí po elektrolytické oxidaci vždy dojít k utěsnění povrchu dílu.
Rozdíl v tvorbě vrstvy u tvrdého eloxu je pouze v proudové hustotě. Obvyklá proudová hustota u přírodního eloxu se pohybuje mezi 1 a 1,5 A/dm2, u tvrdého mezi 2,5 a 5 A/dm2. Z důvodu použití takto vysoké proudové hustoty je nutné lázeň více ochlazovat a dbát ještě důsledněji na pevné uchycení dílů k závěsu tak, aby nedošlo ani k nepatrnému pohybu. V opačném případě by hrozilo, že by se kvůli přerušení přenosu elektrického proudu díl spálil. Přírodní a tvrdý elox se také liší v nabírání vytvářené vrstvy. U prvního zmíněného je jsou to 2/3 vrstvy směrem dovnitř do základního materiálu, u druhé varianty jde 50% vrstvy „ven“ (na povrch) a 50% dovnitř.
Přírodní elox se nejčastěji provádí do vrstvy 25 mikronů, nad 25 mikronů se už poté jedná o tvrdý elox a ten může dosáhnout vrstvy až 100 mikronů. Je však nutné si uvědomit, že hliník je relativně měkký kov, tudíž čím je vrstva tvrdého eloxu větší, tím se díl stává křehčím a má menší tažnost. Z toho důvodu se díly s takto silnou vrstvou nehodí pro použití, kde by docházelo k jejich natahování či prohýbání. Takto poeloxoavené díly však mají větší korozní odolnost, otěruvzdornost, odolnost vůči mechanickému poškození a skvělé izolační vlastnosti.
V 7K nabízíme obě varianty eloxu i v černé barvě. V obou případech jsme také schopni v rámci předúprav nabídnout matný, tzv. saténový elox (moření E6) a elektrolytické leštění.